Trampské osady každé léto ožívají a mnoho z nich se věnuje i sportu. Jednou z nejstarších je osada Slavia, založená roku 1928 ve Svatojanských proudech nad Štěchovicemi.

Nohejbal i některé další sporty jsou významným způsobem propojeny s trampingem a zejména s trampskými osadami, a to už od předválečné éry. Mnoho sportovců totiž pocházelo právě z trampských osad a na některých dokonce sportovci převažovali. K takovým patří třeba Toronto, Ajax, Spojené osady Údolí slunce, Strong Boys, Montana, Údolí děsu, Gayapos, Gold River, Údolí hvězd, Uracon, Westend, Dvě řeky, Summter, Spojené osady Králičího údolí, Liberty a mnoho dalších.

Jen málokdo ale ví, že svou osadu založili i sportovci pražské Slavie. Skauty, divoké skauty a později trampy lákala zejména málo obydlená místa na jih od Prahy, hluboká říční údolí Vltavy, Sázavy, Berounky a jejich přítoků. Mekkou trampingu se stala oblast vltavských Svatojanských proudů, nádherný kus nedotčené přírody, plný mohutných peřejí, skal, lesů, potůčků, zvěře… Sem trampové přicházeli či přijížděli už od roku 1913, vodáci ještě o desetiletí dříve. Řeku lemovala trampské a vodácká tábořiště, tzv. campy a kromě stanů už sem tam byly k vidění první dřevěné příbytky. V roce 1918, naproti Kletecku v ohybu řeky na levém břehu, vznikla pramáti všech trampských osad - Ztracená naděje, též zvaná Ztracenkou.

Ve 20. letech osad na řece mezi „Městem miliónů“ (Štěchovicemi) a Slapy přibývalo, veřejnost se začala v tisku i jinde seznamovat s názvy jako Yucon, Hiawatha, Vatra, Mrtvý muž, 20. míle, Spojené osady třebenické, Summter, Good luck, Dawson, Devon, Margon, Dravá peřej, Red River, Údolí sporů. Trampové se dokázali bavit celý den a často i celou noc, proto tato místa opravdu žila.

Na vysokých skalách nad řekou, naproti Ztracené naději, nad ústím Krňanského (trampsky Čínského) potoka, začali tábořit členové odborů plaveckého a vodního póla SK Slavia. Netrvalo dlouho a i zde sportovně založení trampové zatoužili mít k dispozici pohodlnější nocleh, než jen stanové plátno. Roku 1928 vystavěli první chatu osady. Prvním majiteli byli Rudolf Soukup a Bohuslav Morda (*1907), který ve svých vzpomínkách uvedl:

„Divoká krajina a tramping byl můj koníček. Krátce po První světové válce jsme si s kamarádem Rudou Soukupem opatřili US torny a deky, tenkrát ještě spacáky nebyly. Jezdívali jsme na Otavu do Jince, také na Sázavu do Stříbrné Skalice a do Kamenného Újezdu. V zimě pak do Mnichovic na lyže. Jednou jsme zajeli pacifikem do Luka pod Medníkem a našli krásné místo dole u řeky na pískách. Chatu tam měl Boža Karlík, známý kanoista. Každou sobotu odpoledne, protože soboty byly pracovní, koníčkoval loďku z Prahy až k chatě. Na píska jsme jezdili ještě jeden rok a pak jsme se přestěhovali o něco výše na druhý břeh. Bylo to blíže osady Údolí ticha, kde stály jen dvě chaty. A to Psinec a Arapaos. Za čas nás vzali do chaty Arapaos, tam jsme jezdili několik roků. Při svých toulkách z osady jsme jednou došli až k Vltavě. Na místě zvaném Kletecko jsme uviděli krásnou krajinu, zvanou Svatojanské proudy a na druhé straně osadu Ztracená naděje. Toto místo se nám tak zalíbilo, že jsme uvažovali postavit zde chatu. V Praze jsme opatřili dříví a loď, která vozila z Prahy písek a ta nám tam odvezla veškerý materiál. Byla to dřina materiál vynést od řeky od takového kopce. Hned u řeky stál kiosek pana Přeučila, který tam prodával pivo a vuřty. Chatu jsme stavěli dost dlouho, než byla hotova. Do chaty jezdilo několik hostů z našeho klubu. Někdy se nás na chatě sešlo až osmnáct. Jezdila tam například mistryně ve skoku do vody Jiřina Kociánová, další mistři Josef Nesvadba, Tonda Bělík, kanoista Václav Loch. Jednou jel na kanoi z Prahy do Hamburku a dvakrát až do Londýna. Postavil si na Kletecku také chatu, rovněž Bělík a další kanoista Sudek. Také Blabula a doktor Jaroslav Borkovec, který byl za Němců zavřený v koncentráku a za komunistů popraven. Další chatu měl Zelenka. Z Ameriky nás navštívil Rudla Frolík. Při růstu osady jsme postavili hřiště, které stálo dost peněz. Složili se hlavně členové SK Slavie. Během doby jsme udržovali sportovní styky s osadami 20. míle, Proudy, Údolí ticha, Ztracenka, Red River, Údolí sporů.“

Kromě Přeučilova kiosku (postaven roku 1927) a Mordovy chaty se osada, která dostala název Slavia, začala rozrůstat. Druhou chatou osady byla chata Jaroslava Borkovce a Josefa Rotta z roku 1929. Další chaty ve stráni postavili Jaroslav Soukup (1930), Josef Sudek (1932), Josef Sudek a Václav Loch (1934), Karel Zelenka (1935), Jaroslav Mitiska (1936). U vody pak Ota Soukup s Šuranem (1936), Oldřich Pikart (1936). Chaty u vody však před napuštěním přehrady byly odvezeny. Dalšími předválečnými osadníky byli Václav Krátký, Otto Salamon, František Zeman, Emanuel Mašín, František Kolín, Josef Nesvadba, Alois Blabula a Josef Erbst. Od roku 1936 má osada k dispozici volejbalové hřiště.

V posledních dekádách ovšem osadní život ubral na obrátkách a osadníci se obměnili. První generace již dlouho nežije a ze druhé zůstal na osadě už jen jediný, Milan Bělík (*1943). I on zavzpomínal na svá mladá léta na osadě:

„Otec byl členem plaveckého odboru Slavie. Na osadu jezdil s dalšími slávisty do chat, kteří tam někteří z nich postavili. Jezdilo se vlakem z Prahy do Luka pod Medníkem, z nádraží se sešlo k Sázavě na přívoz a šlo se nahoru přes Třebsín k nám. Když komunisté popravili Jardu Borkovce a Fanda Kolín jako lesník dostal oboru v Peci pod Sněžkou, jejich chata se uvolnila a táta ji koupil až potom, co se území uvolnilo. Protože za války bylo území zabrané Němci, po válce se našlo hodně zbraní. Táta měl v chatě schované nějaké pušky a pistole. Ještě před válkou si osadníci postavili malé deblové hřiště s plotem, kde hráli volejbal. Já na osadu začal jezdit až od roku 1948, když se celé území vyčistilo a zase otevřelo. Dokonce jsme jednou v prázdných chatách našli uniformy Prchalovy armády, což byla složka armády, která vedla protikomunistický odboj. Bylo nás na osadě jen pár dětí, mladá Blabulová, Merfaitová, Mašín a já. Hřiště ale bylo pořád obsazené. Jak tam člověk nepřišel do půl osmé ráno, už se těžko na něj dostal. Jedině, když někdo odpadl. Občas sem chodili i ze sousedních osad. Ze Ztracenky, ze Sporů, ale i z Proudů, protože tam se pak hrál hlavně nohejbal. Hřiště se později rozšířilo na šestkový volejbal. Vykopala se díra do svahu, majitel pozemku tam navozil koňmi fůry písku. Rozšířil se plot, aby míč nepadal do potoka. Jak šel člověk k potoku pro míč, to byl výlet na čtvrt hodiny. Přišel úplně vyřízený a musel si chvilku odpočinout, než zase hrál. Starým se pro míč moc nechtělo a posílali buď mě, nebo Merfaita. Když jsme tam ale zrovna nebyli, tak vymysleli, že jak bylo na míči šněrování, nechali kousek šnůrky koukat. Zelenka měl psa Sambíka, boxera, ten pro míč doběhl, čumákem si narovnal míč, aby ho za šňůrku mohl vzít do tlamy a přinesl ho. Jak ale Sambík umřel, zase jsem musel nastoupit já. Kromě volejbalu, který se hrál nejvíce, se hrála i pálkovaná dřevěnými pálkami a tenisákem. O dost později jsme hráli líný tenis s molitanovými míčky. Do hospody do Třebsína se moc nechodilo, jedině když byla nějaká oslava. Scházeli jsme se v jednotlivých chatách, protože osadní chata nebyla. Nejvíce jsme chodili k Zelenkovi, měl velkou chatu a před ní ohniště. Často jsme sháněli kytaristu, protože na osadě žádný pořádný nebyl. Trampské potlachy se dělaly na hřišti. Vzaly se šutry, udělalo ohniště, naštípalo dříví. Při jednom potlachu pamatuji, jak přijeli dva chlapi na koních z kopce, který k nám na osadu vede. A jak to u hřiště neznali, koně sjeli po zadku po svahu až na hřiště. Jako kluci jsme si chodili hrát do potoka, stavěli tam hrázky. Chlapi, když nachytali v řece ryby, dali je do těch jezírek. Koupat jsme se do roku 1953 chodili dolů pod osadu do řeky, protože tam krásně svítilo sluníčko a byla teplá voda. Jak potom udělali slapskou přehradu, šla spodní studená voda a bylo po koupání. Tak se muselo na koupání jezdit autem až nad přehradu. Jako volejbalisti jsme jezdili kánoí přes řeku na Ztracenku, protože tam se hrálo také hodně. Nohejbal se hrál na Proudech, na Sporech, později i na Ztracence, ale u nás vůbec.“

Symbolika osady Slavia vychází ze symboliky SK Slavia (SK Slavia Praha) a plaveckého odboru. Na bílém pozadí vlajky je umístěna červená pěticípá hvězda, která protíná dvě modré vlnky.

(historické fotografie z let 1928-35 jsou z archivu Milana Bělíka )